Uprostřed prosluněného parku, kde to znělo ptačím zpěvem a vonělo květinami stála vila. Už dlouho o ní bylo známo, že tam žije prazvláštní rodinka. A ať už vila praskala ve švech, či v ní obyvatel bylo po skromnu, všemu tomu zmatku se snažila dát řád jedna mladá dívka. Někteří členové její Bad-Family0069 jí v tom ochotně pomáhali. Ti druzí jí alespoň zajistili, že se celé dny nenudila.
Vila la Vilaa přešla během svého působení jako domov mnoha změnami. Hlavně její jméno už nevypadá tak krkolomně. Její krémově béžová omítka lehce zbledla a občas se někde objeví praskliny. Fialové muškáty v oknech na chvíli nahradily ty červené... Ale pak se přestalo starat i o ně. Hlasitý a energický rámus se změnil.
Kdyby teď někdo zkusil Vilu la Vilau navštívit, prošel by kdysi mohutnými dřevěnými dveřmi, které dnes nesou známky věku a mírného pokroucení. A tak se nikdy nedovírají a zůstávají pootevřené komukoli, kdo by chtěl prohlédnout dál, než na fasádu vily.
Většina místností je dnes prázdná. Přibývaly tak, jak se hromadili členové Bad-Family 0069. A když člen rodiny odešel, místnost tu zůstala jako vzpomínka na jeho přítomnost.
Z kuchyně už to také moc nevoní. A v obývacím pokoji sedí na pohovce mladá dívka a naslouchá těm, kteří jí v rodině ještě zůstali. Jsou to její nejvěrnější... Ale většinu času jí připomínají její přešlapy, chybičky, nedokonalosti a zvesela si rýpou, aniž by čekali na její smích.
Ten nejhorší? Ten pak sedí v rohu a čeká... A čas od času se z jeho úst ozvou slova, která jako jed otravují místo. Sedí tam v tom temném koutku a čeká si na tu nejlepší příležitost, kdy zaútočit.
A když té dívce pohlédnete do očí...?
. . .
"Měla jsem... Měla jsem uvnitř své místo, které mi dodávalo pocit bezpečí. Postupně jsem si vytvořila dvě... Ale pokaždé ho pohltila tma a z hlasů mých přátel se staly noční můry... Všechno vždycky pohltí tma..."
