Trpělivost vypravěče

"Do hostince vstoupí vysoký, ramenatý tiefling ve zbroji, s mečem u pasu. Jeho černé rohy se téměř dotýkají stropu. Když se rozhlédne po místnosti, z úst téměř každé dívky, či chlapce unikne obdivné 'ach'."
"Jak to jako myslíš téměř každého?" rozlobil se Tsuki.
"Třeba já nevzdychám." prozradil Kaze.
"Ani já." přidal se Bran."
"Tsch!" odfrkl si Tsuki. S povzdechem k nim vzhlédla drobná dívka.
"Tak můžu pokračovat?" zeptala.
"Ještě jsi zapomněla zdůraznit, jak jsem nádherný a krásně stavěný a dokonalý." připomněl Tsuki. Iharo protočila očima.
"Sjeď to odznova, ať je naše diva uklidněna." zabručel Bran.
"Do hostince vstoupí vysoký, ramenatý a celkově vzezřením dobře... Velice dobře stavěný tiefling ve zbroji, s mečem u pasu. Jeho majestátní černé rohy se téměř dotýkají stropu. Na jeho bezchybné rudé pokožce tančí stíny, které vrhá oheň, na kterém se pečou králíci. Nad jeho nádherným vzezřením povzdechnou všechny dívky a téměř všichni chlapci a zatímco očima přejíždí po místnosti, nezdá se, že by na něm pozorovatel mohl najít chybičku. Je dokonalý."
Tsuki nadšeně zatleskal.
"Tak? Co děláš, Tsuki?" zeptala se Iharo, zcela nenadšena.
"Rozhlížím se po svém nezvedeném lidském bratrovi." odpověděl Tsuki. Iharo kývla.
"Vidíš ho v rohu, jak se krčí nad pohárem vína a naklání se přes stůl, aby nebylo příliš slyšet z jeho rozhovoru s menší postavou sedící naproti němu.
"Popiš ho! Jak vypadá! Jak vypadáš, Kaze?" zeptal se Tsuki.
"Vypadám normálně." odpověděl mu jeho nezvedený lidský bratr.
"Ale no tak! Iharo! Popiš ho! Pořádně!" trval na svém Tsuki.
"Tvůj bratr vypadá jako obyčejně, zcela normálně, splývá s prostředím ve svém jednoduchém knihovnickém oblečení. Ošoupané kalhoty, košile se skvrnami od inkoustu a hnědá, prošívaná vesta. Každý by ho hned ztratil v davu pro jeho průměrnou, hubenou postavu, krátké hnědé vlasy a modrozelené oči, které schovává za kulatými brýlemi."
"To je lepší." pokýval hlavou Tsuki "Vyrážím ke stolu, kde sedí a usednu vedle něj."
Iharo se otočila na Kazeho.
"Tvůj velice vyvedený tieflingský bratr si sedl bez ostychu na židli vedle tebe a zubí se, jako kdyby právě nenaboural vaši snahu o to, být nenápadní."
"Nadechnu se a chci mu něco upřímně říct."
"Já praštím do stolu a zahulákám si o pivo a pak se otočím na ty dva, co si daj oni!" přerušil Kazeho Tsuki. Kaze se zamračil.
"Já ještě neskončil! Teda..." otočil se brunet na Iharo "teda... já..."
"Vydrž, Kaze... Tsuki, hoď si na... Hm... Prostě si hoď a přičti bonus za charisma." prohlásila Iharo a sama si hodila.
"Dvacet!" hlásil ihned Tsuki. Iharo pokývala hlavou, že mu drzé chování u obsluhy prošlo a donesli mu pivo a ještě se mu klaněli.
"Kaze, můžeš... Jako tvoje postava, prosím." vyzvala Iharo Kazeho. Kaze se teatrálně otočil na Tsukiho a nadechl se.
"Ty rohatý pitomče. Vážně se nemůžeš alespoň jednou chovat slušně? Myslíš si, že nás ta tvoje maximální charisma bude věčně zachraňovat?"
"Počkej, počkej, Kaze... nemůžeš říct maximální charisma." zastavila výpad Iharo.
"Proč ne?" otočil se na ni Kaze.
"Protože to je něco, co vaše postava nemůže znát. Ty víš, že Tsuki je charismatický a okouzluje všechny okolo, ale to číslo na tom papíře je jenom stat pro hráče. Není to něco, co by existovalo v té hře."
"Myslel jsem, že budu taková ta postava, co vidí až za hvězdy a proráží čtvrtou stěnu. Ne?" zamumlal Kaze.
"Ne." odvětila Iharo zamračeně.
"No tak já jdu udělat tu večeři." ozval se Bran.
"Jakou večeři? A jako ve hře nebo kde?" otočila se Iharo na rusovláska.
"No ne, tady, doopravdy." odpověděl jednoduše Bran.
"Ale vždyť hrajeme!" vyhrkla Iharo.
"Však na mě vždycky do kuchyně houknete, co budete chtít vědět." odpověděl Bran.
"Já chci vědět, co jsi za postavu." ozval se Tsuki.
"Jsem Halfling. Druid. Jsem malý, mám zelené vlasy spletené do francouzského copu, modré oči a i přes malou výšku působím velice dospěle."
"Jak můžeš mít francouzský cop, když v té hře není Francie. Nebo je tam Francie? Iharo? Je tam Francie?" otočil se Tsuki na dívku v čele stolu, která pomalu začínala ohryzávat jeho desku.
"Samozřejmě, že není. Je to svět fantazie." odvětila Iharo. Jako kdyby v tom jejich nějaká Francie byla.
"Je to typ copu, tak to neřeš. Já jdu na tu večeři." zvedl se Bran a odešel do kuchyně.
"A co tvůj charakter Iharo?" zeptal se Kaze.
"Jaký můj charakter? Já nemám charakter." odvětila Iharo.
"A proč ne? Musíš mít charakter, abys tu hru mohla hrát, ne?" zamračil se Tsuki.
Iharo na ně chvíli hleděla a pak začala třískat hlavou do stolu, až figurky a kostky poskakovaly.
"Jůůůůů, zemětřesení!" vykřikl Tsuki.
"MOje postava se schovává pod stůl!" křikl z kuchyně Bran. 

Vila la Vilaa

Uprostřed prosluněného parku, kde to znělo ptačím zpěvem a vonělo květinami stála vila. Už dlouho o ní bylo známo, že tam žije prazvláštní rodinka. A ať už vila praskala ve švech, či v ní obyvatel bylo po skromnu, všemu tomu zmatku se snažila dát řád jedna mladá dívka. Někteří členové její Bad-Family0069 jí v tom ochotně pomáhali. Ti druzí jí alespoň zajistili, že se celé dny nenudila.
Vila la Vilaa přešla během svého působení jako domov mnoha změnami. Hlavně její jméno už nevypadá tak krkolomně. Její krémově béžová omítka lehce zbledla a občas se někde objeví praskliny. Fialové muškáty v oknech na chvíli nahradily ty červené... Ale pak se přestalo starat i o ně. Hlasitý a energický rámus se změnil.
Kdyby teď někdo zkusil Vilu la Vilau navštívit, prošel by kdysi mohutnými dřevěnými dveřmi, které dnes nesou známky věku a mírného pokroucení. A tak se nikdy nedovírají a zůstávají pootevřené komukoli, kdo by chtěl prohlédnout dál, než na fasádu vily.
Většina místností je dnes prázdná. Přibývaly tak, jak se hromadili členové Bad-Family 0069. A když člen rodiny odešel, místnost tu zůstala jako vzpomínka na jeho přítomnost.
Z kuchyně už to také moc nevoní. A v obývacím pokoji sedí na pohovce mladá dívka a naslouchá těm, kteří jí v rodině ještě zůstali. Jsou to její nejvěrnější... Ale většinu času jí připomínají její přešlapy, chybičky, nedokonalosti a zvesela si rýpou, aniž by čekali na její smích.
Ten nejhorší? Ten pak sedí v rohu a čeká... A čas od času se z jeho úst ozvou slova, která jako jed otravují místo. Sedí tam v tom temném koutku a čeká si na tu nejlepší příležitost, kdy zaútočit.
A když té dívce pohlédnete do očí...?
. . .
"Měla jsem... Měla jsem uvnitř své místo, které mi dodávalo pocit bezpečí. Postupně jsem si vytvořila dvě... Ale pokaždé ho pohltila tma a z hlasů mých přátel se staly noční můry... Všechno vždycky pohltí tma..."