"Co to děláš?" pozvedl Kaze obočí, když našel Iharo, jak leží na pohovce s hlavou visící z dané pohovky dolů a nohama hozenýma na opěradle. Zase se něco stalo, to mu bylo jasné.
"Jsem v prdeli." odvětila Iharo.
"Ne, jsi jen vzhůru nohama..." odvětil Kaze a sedl si vedle brunetky.
"Tak co..?" zeptal se.
"Potřebuju nějak uvolnit tu bolest a frustraci..." odpověděla Iharo. Zněla divně, ale za to mohla její zvláštní pozice.
"Mluvení o tom s ostatními nepomáhá?" ujistil se Kaze, že Iharo opravdu používá nouzový protokol. Sdílet své strasti s ostatními bylo těžké ji naučit...
"Ne... Nepomáhá." odvětila Iharo. Najednou jí na břiše něco přistálo.
"Co to je?" zeptala se Iharo a ani se nepokusila pohnout a zjistit to sama.
"Krabička s cigaretama." odpověděl zachmuřeně Kaze a podíval se po tom, kdo ji hodil.
"A co s tím jako?" ušklíbla se Iharo.
"A jo, sorry..." Ryota, který předtím hodil krabičku nyní hodil i zapalovač.
"Jak dlouho tam jsi?" otázal se Kaze.
"Déle, než ty... Je zajímavý tu jen tak stát a pozorovat ten chomáček zmatku." uculil se Ryota.
"Hm... A pomoct jí chceš cigárama..." odfrkl si Kaze.
"Ještě je tu sebepoškozování... Ale házet žiletkama je prý nebezpečné." pokrčil Ryota rameny. Iharo rukou zašátrala po krabičce a pak si ji dala před oči. Chvíli na ni šilhala a pak ji pustila na zem.
"Tyhle věci jsou na nic." odvětila.
"Vážně?" ozval se Ryota. Iharo se vyhoupla do sedu a otočila se na Ryotu.
"Jo... Nic to nevyřeší, jen ti to nakonec všechno, co proti sobě cítíš, ještě prohloubí, akorát to navrší další vrstvu výčitek a tak dále..." vysvětlila Iharo a pak krabičku hodila Ryotovi do břicha.
"Takže si tyhle dementní nápady schovej." prohlásila. Kaze ji objal okolo ramen.
"Jsem na tebe pyšný."
"A co alkohol?" ozval se Ryota znovu.
"To je to samé!" odsekla Iharo. Ryota zabručel a vytratil se.
"Iharo... A co tě vlastně trápí...?"
Asi bych to neměla říkat... Ale pokud to někdo chce vědět... Mám otázku...
Je to hodně ironické, nebo jenom hodně špatně, když váš třídní učitel a učitel jednoho z vašich hlavních oborů není schopný vás k maturitě dovést s pocitem pevné půdy pod nohama a alespoň trochu klidné mysli, ale místo toho vás dožene k pochybnostem o tom, zda vůbec za něco stojíte, vůbec jste za něco někdy stáli a zda vůbec někdy za něco budete stát?
Je to jen hloupé, nebo je to hodně špatně, když vás učitel ve svých projevech o důležitosti učení se vystresuje natolik, že když už se posadíte k učení, dokážete jen brečet a myslet na jeho slova, výčitky a ten pohled, kterým vás probodává, když stojí u katedry a předává vám svůj názor o vaší nepřipravenosti a nedostatečnosti?
