Veselé...

"Iharo, jdeš s námi?" zeptal se Ryota. S Tsukim si zrovna oblíkali kabáty.
"Nemůžu, mám povinnosti." zamumlala Iharo.
"Povinnosti?" pozvedl Ryota obočí.
"Ale počkej... Cukroví je koupeno, stromek nastrojený, salát a rybu už Bran předchystal... Co ještě?" zeptal se Tsuki.
"Zbývá Vánoční povídka! Taková ta, která je plná lásky a porozumění, tolerance a má člověka dohnat k slzám..." odpověděla Iharo.
"Tu povídku si cucáš z prstu už týden..." namítl Tsuki.
"Já vím! A pořád nic nemám!" vykřikla Iharo skoro plačky.
"A záleží na tom?" dostavil se do obývacího pokoje Kaze. Iharo na něj pohlédla.
"Chceš říct, že je to vlastně jedno, že si nikdo ničeho nevšimne a nikomu to chybět nebude? Nikdo se nezeptá, jestli se něco stalo, nebo tak? Nikoho... Nikoho nezajímá, jestli napíšu vánoční příběh?"
"Tohle jsem říct nechtěl... Spíš to, že to nemusíš tolik prožívat. Protože ten příběh sice mnohé potěší, ale nikdo ti nevynadá, když to prostě... Nezvládneš." vysvětlil Kaze. Sedl si na pohovku, sundal Iharo z klína notebook a přitáhl si ji do náruče.
"Ale já... Jak jim teď mám udělat radost a dokázat, že mi na nich záleží? Nebudu přece další magor, co sdílí přiblblý obrázek stažený z internetu." prohlásila Iharo. Ryota a Tsuki shodili kabáty. Dnes večer do baru nejdou.
"Tohle neříkej před svojí mamčou." prohlásil Tsuki, sedl si vedle Kazeho a Iharo taky objal.
"Já vím, já vím... Ale..." Iharo docházela slova. Letošní vánoce jsou k ničemu. Ona je k ničemu.
"Ale nic, pšššt, buď hodná a nemel hlouposti, bambulko." Ryota si sedl na zem před pohovku a opřel si o Iharčiny nohy hlavu.
"Všichni tě máme moc rádi, bez ohledu na to, jestli nám napíšeš krásnou povídku, nebo se pro jednou z poloviny nezhroutíš stresem..." prohlásil útěšně.
"Já vás mám taky ráda... Všechny." usmála se Iharo. Pak se ale zavrtěla.
"A teď mě nechte. Musím to napsat. Už jen kvůli sobě!"